Bez lásky láska není

Psal se rok 1952 a Františce bylo 23 let, když ovdověla. V té době měla už dvě malé děti, Vašíka a Aničku.

O smutku který prožívá žena, když tragicky ztratí manžela, otce svých dětí, ale psát nebudu.

Ano, Františka se brzy po smrti svého prvního muže znovu vdala.

Byla mladá a byla na všechno sama. Potřebovala další příjem.
Karla z vedlejší vesnice znala dlouho. Byl to však úplný opak jejího prvního manžela.
Občas se napil, hrával karty, s ničím si nedělal starost. Byl to ale fešák, rád se smál a kdo ví, jestli se Františka opravdu zamilovala.

Byli mladí a Karel do té doby moc žen nepoznal. A tak si chtěl užívat manželského života plnými doušky.
Františka  brzy otěhotněla a i když už dvě děti doma měli, Karel se nemohl dočkat svého dítěte.
Neštěstí však čekalo na Františku podruhé. Při nehodě v šestém měsíci potratila.
O bolesti matky, která přijde o dítě, se v té době vůbec nemluvilo, natož o bolesti, kterou cítí otec. A tak to Karel řešil po svém. Hospodou!
Františka však brzy znovu otěhotněla a narodil se jim chlapeček, Jiřík.

Karel měl syna, nositele příjmení, nositele rodu.

A co Anička a Vašík? Jestli se někdy Karel snažil s nimi navázat laskavý vztah nevím.
Možná tam roli hrál i fakt, že děti po smrti jejich otce měli poručníka a už předem bylo dané, že Karel nebude o ničem rozhodovat.
Jak ale děti rostly, vztahy byly stále chladnější a chladnější byl i vztah Františky a Karla. Ti dva spolu neuměli vůbec komunikovat.
Stále byli mladí a Karel chtěl mít svoji ženu v noci pro sebe. Františka už ale tři děti měla a další už nechtěla.

Občasné milování jen přetrpěla.

A tak se rozhodla, že to vyřeší po svém. Svému muži tvrdila, že se Anička v noci bojí a tak jí noc co noc brala k nim do postele.
A krize se prohlubovala. Karel vůbec nechápal, že to není vina Aničky, Anička nechápala, proč jí její otčím nemá rád a Františka nechápala,
jak tím ubližuje nejen svojí dceři, ale i sobě. Neustále byla v napětí, kdy se jí jen Karel znovu dotkne. Nechtěla s ním být sama. Stále víc se odcizovali. Po výplatě její muž končil v hospodě a protože byl po návratu ještě uvolněnější a pak i agresivnější, brala si do postele rovnou obě starší děti.

Hádky nebo naopak tichá domácnost byly na denním pořádku.

Po jedné prohrané výplatě v kartách odevzdával Karel už všechny svoje peníze Fanče. Svou zlost a flustraci si vybíjel na starších dětech.
Došlo mu, že je jen náhradník. Cítil se podvedený. Byl dobrý jen na vydělávání peněz a starost o hospodářství.
Anička ho nenáviděla, protože měla pocit, že jim všem jen ubližuje a bez něj by jim bylo líp.
Odpustit nemohla ani svojí matce, že jim tohohle člověka přivedla do života. A Františka se s Karlem nehádala jen doma.

Stále se v myšlenkách „krmila“ vzpomínkami na tyto hádky a „živila“ je v sobě.

Měla pocit, že všechno je jen na ní.
Byla stále s něčím nespokojená a víc než žena byla ve své roli mužem.

Čekala na slova vděčnosti, ale marně a tak soupeřila i s ostatními ženami.

Ona všechno zvládne, zvládne práci za tři, nikoho nepotřebuje. Emoce potlačovala, pak ale přišla chvíle, kdy vybuchla a nenechala na nikom nit suchou.
Anička s Vašíkem odešli na školy. Už dlouho se těšili na to, až odejdou z domu. Po škole se Anička vdala v naději, že jí čeká lepší život. Ale stejně tak, jak neuměla mluvit se svým mužem Františka, neuměla to ani Anička.

Když Františce bylo něco málo přes padesát, začali u ní zdravotní problémy.
Astma se zhoršovalo, přišla operace žlučníku,…a pak…operace dělohy. Bylo jí 56 let, když jí diagnostikovali rakovinu dělohy a vaječníků.

Lékaři jí to neřekli, protože jí dávali pár měsíců života. Jenže ona byla bojovnice, byla mladá, chtěla žít.
Ze začátku vůbec nechtěla připustit, že je nemocná a tak odpočívala, jen když byl její manžel v práci a když přicházel, dělala, že je vše v pořádku.
On jí říkával. „Už bych tě rád viděl chodit venku.“ Ona si jeho slova přebrala ale tak, že jen leží a nic nedělá.
On si jen přál, aby byla zdravá, ale neuměl říct, „mám tě rád.“ Její konec byl plný bolesti, stejně jako celý její život.

Když se jedno říjnové ráno v kuchyni zastavili hodiny, Karel po třetí v životě plakal.

Vím, tenhle příběh je dlouhý, ale chtěla jsem vám jeho vyprávěním ukázat, co může způsobit nefunkční komunikace.

Pokud nás partner štve, měli by jsme se nejdřív zeptat  sama sebe: Neustupuji stále jen jeho požadavkům? Nekritizuji ho příliš? Nevyčítám? Nesnažím se ho dostat pomocí výčitek nebo výhrožování tam, kam chci? Poslouchám vůbec to, co mi říká?

Velmi často se také stává, že se na partnera zlobíme za něco, co vůbec neprovedl.

A to jen proto, že nejsme zvyklí spolu hovořit otevřeně a přisuzujeme tomu, co říká, docela jiný význam.
Často také potlačujeme vlastního názor, protože prostě máme pocit, že ten druhý to tak chce slyšet.
A tak říkáme něco jiného, než si myslíme a čekáme, že mu to snad dojde.
Náš život je tak plný nedorozumění a dostáváme se do začarovaného kruhu obviňování, stejně jako Františka.

Její chování má ale ještě další přesah. Anička nikdy nezažila tátovo obejmutí, laskavou náruč nebo pohlazení.

Jako malá si myslela, že za spory mezi rodiči může ona.

Otčím se přeci zlobil na ni, že s nimi spí!

Když byla starší, vypěstovala si vůči němu averzi, odpor, protože došla k názoru, že za všechno může on.
A protože se svými pocity nikdy nepracovala, neodpustila ani jemu, ani matce a ani sobě.
Svůj názor na muže předávala dál a zůstala vůči nim velmi kritická.

Je trpitelkou, je obětí!

Milá Františko, myslím, že je čas na odpuštění. Jestli chceš, pomůžu ti.

Petra Bartošová
Oleje, vůně a výroba svíček jsou mojí vášní, stejně jako léčivé dotyky, které se staly součástí mého  života. Pomáhám maminkách, které nemůžou z jakéhokoliv důvodu kojit, najít řešení, jak se sblížit a spojit se, se svým dítětem. Poskytuji jim duševní podporu a vedu je k nalezení jejich síly. Můj příběh si přečtěte zde >>