Od mládí mě fascinovaly domorodé kmeny. Večer jsem usínala s představou, že jsem zdravotní sestra u doktora Albert Schweitzera a když vyšla kniha Bíla Masajka, hltala jsem jí jedním dechem. Přitahovaly mě obrázky kojících afrických žen, kdy matka drží v náručí i tříleté dítě, které je přisáté na jejím prsu a ona se usmívá. Nestydí se. Neodhání ho. Neříká mu: „to už se nedělá, jsi velký, to se nesluší.“ Nikdo jí neodsuzuje.
Uběhlo hodně let, narodily se mi dvě úžasné děti, jen já nemohla ani jedno z nich kojit. A stále dokola přicházely stejné otázky:
A co? Kojíš?
Ne?
Aha, a proč ne? Nechce se ti?
Prožívala jsem smutek, vztek, sebelítost a moje hodnota jako matky,byla totálně na dně. Zklamala jsem!
Zklamala jsem sebe, svoje okolí, svoje dítě! To mi znělo v hlavě každou noc, kdy moje dcera brečela a já nevěděla proč. Mléka z lahvičky měla přeci dost. A tak jsem jí začala zpívat.
Zpívala jsem jí při každém uspávání. Zpíval jí i můj muž. Jezdili jsme venku s kočárkem a zpívali.
A pak jsem jednou četla tenhle příběh.
Podle vyprávění, žije v severní Namibii kmen Himba, jehož členové nepovažují za datum narození den porodu dítěte ani den početí, jako ve většině kultur, ale den, kdy se žena pro dítě rozhodne.
Rozhodne-li se žena přivést na svět dítě, odejde sama z vesnice, posadí se pod strom a poslouchá.
S písní na rtech se vrátí zpět do vesnice a jde za mužem, který má být otcem. Píseň ho učí.
Když se potom spolu milují s vědomým záměrem počít dítě, jehož píseň k ženě přišla, zvou ho k sobě společným zpěvem. Jakmile žena zjistí, že je těhotná, učí píseň svého dítěte i ostatní ženy ve vesnici, aby se v den porodu všechny mohli sejít u rodičky a vítat přicházející dítě jeho písní.
Jak dítě roste, učí se jeho píseň i ostatní lidé z vesnice a když se stane, že se dítě zraní, kdokoli z vesnice mu zpívá jeho píseň.
Stejně tak, když se mu něco nepodaří, nebo prochází přechodovým rituálem. Ostatní vesničané na jeho počest zpívají jeho píseň. Zpívají i tehdy, když člen kmene spáchá čin, proti daným pravidlům a řádu. Ostatní z kmene ho povolají do středu a zpívají jeho píseň zrození.
Věří, že když člověk rozpozná svou píseň,už nepocítí touhu nebo potřebu udělat cokoliv, co by ublížilo ostatním.
A když přijde den, kdy se život tohoto člena kmene načne naplňovat a on je připravený zemřít, vesničané se shromáždí kolem a zpívají jeho píseň zrození, jeho píseň lásky.
Možná je to pravda, možná je to pohádka. Tenhle příběh mi ale připomněl, že i když jsem se cítila tak moc špatně a provinile nad neschopností dát svým dětem mateřské mléko, pro mě tenkrát ten základ všeho, neodpojila jsem se od sebe úplně.
Neseděla jsem sice pod stromem a nečekala až zaslechnu píseň svých dětí, přesto jsem jim tiše zpívala.
Hajej, dadej, broučku malej, hajej a spinkej. Barborka s Adámkem,
maminka s tatínkem a všechna zvířátka spí spí, na nový den se těší. Hajej, dadej, broučku malej, hajej a spinkej.
Tím zpěvem, jsem se zklidnila, dostala se víc k sobě. Zklidnila se i moje holčička.
Stále mám k domorodým ženám respekt, stále mě přitahují obrázky kojících matek a jejich úsměv. Pochopila jsem ale, že nejsem horší, když moje děti nezažily, jaké je to usínat přisáté k prsu. Že moje cesta k dětem byla jiná, ale že jsem jí našla. Nejen skrze zpěv. Pochopila jsem, že není až tak důležité, jestli dáváte svému dítěti mléko z prsu nebo mléko z flašky, ale jak mu ho dáváte. V náručí a s láskou?
A přeju to i vám! Když se trochu ztišíte, jistě uslyšíte píseň svých dětí, píseň lásky.
Milé ženy, chci, aby jste věděli, že jste dobré mámy, ať kojíte, či ne!
Láska totiž vyzařuje z vašich otevřených srdcí.