Píseň duše, píseň lásky

Od mládí mě fascinovaly domorodé kmeny. Večer jsem usínala s představou, že jsem zdravotní sestra u doktora Albert Schweitzera a když vyšla kniha Bíla Masajka, hltala jsem jí jedním dechem. Přitahovaly mě obrázky kojících afrických žen, kdy matka drží v náručí i tříleté dítě, které je přisáté na jejím prsu a ona se usmívá. Nestydí se. Neodhání ho. Neříká mu: „to už se nedělá, jsi velký, to se nesluší.“ Nikdo jí neodsuzuje.

Ze své rodiny jsem to znala totiž jinak.

Uběhlo hodně let, narodily se mi dvě úžasné děti, jen já nemohla ani jedno z nich kojit. A stále dokola přicházely stejné otázky:

A co? Kojíš?

Ne?

Aha, a proč ne? Nechce se ti?

Prožívala jsem smutek, vztek, sebelítost a moje hodnota jako matky,byla totálně na dně. Zklamala jsem!
Zklamala jsem sebe, svoje okolí, svoje dítě! To mi znělo v hlavě každou noc, kdy moje dcera brečela a já nevěděla proč. Mléka z lahvičky měla přeci dost. A tak jsem jí začala zpívat.

Zpívala jsem jí při každém uspávání. Zpíval jí i můj muž. Jezdili jsme venku s kočárkem a zpívali.
A pak jsem jednou četla tenhle příběh.

Příběh matky z namíbijského kmene Himba.

Podle vyprávění, žije v severní Namibii kmen Himba, jehož členové nepovažují za datum narození den porodu dítěte ani den početí, jako ve většině kultur, ale den, kdy se žena pro dítě rozhodne.
Rozhodne-li se žena přivést na svět dítě, odejde sama z vesnice, posadí se pod strom a poslouchá.

Poslouchá tak dlouho, dokud nezaslechne melodii, píseň dítěte, které chce přijít na svět.

S písní na rtech se vrátí zpět do vesnice a jde za mužem, který má být otcem. Píseň ho učí.
Když se potom spolu milují s vědomým záměrem počít dítě, jehož píseň k ženě přišla, zvou ho k sobě společným zpěvem. Jakmile žena zjistí, že je těhotná, učí píseň svého dítěte i ostatní ženy ve vesnici, aby se v den porodu všechny mohli sejít u rodičky a vítat přicházející dítě jeho písní.
Jak dítě roste, učí se jeho píseň i ostatní lidé z vesnice a když se stane, že se dítě zraní, kdokoli z vesnice mu zpívá jeho píseň.
Stejně tak, když se mu něco nepodaří, nebo prochází přechodovým rituálem. Ostatní vesničané na jeho počest zpívají jeho píseň. Zpívají i tehdy, když člen kmene spáchá čin, proti daným pravidlům a řádu.  Ostatní z kmene ho povolají do středu a zpívají jeho píseň zrození.

Lidé z kmene Himba věří, že člověk se může napravit ne skrze trest, ale laskavým připomenutím toho, kým je.

Věří, že když člověk rozpozná svou píseň,už nepocítí touhu nebo potřebu udělat cokoliv, co by ublížilo ostatním.
A když přijde den, kdy se život tohoto člena kmene načne naplňovat a on je připravený zemřít, vesničané se shromáždí kolem a zpívají jeho píseň zrození, jeho píseň lásky.

Možná je to pravda, možná je to pohádka. Tenhle příběh mi ale připomněl, že i když jsem se cítila tak moc špatně a provinile nad neschopností dát svým dětem mateřské mléko, pro mě tenkrát ten základ všeho, neodpojila jsem se od sebe úplně.
Neseděla jsem sice pod stromem a nečekala až zaslechnu píseň svých dětí, přesto jsem jim tiše zpívala.

Naše píseň zní asi takhle:

Hajej, dadej, broučku malej, hajej a spinkej. Barborka s Adámkem,
maminka s tatínkem a všechna zvířátka spí spí, na nový den se těší. Hajej, dadej, broučku malej, hajej a spinkej.

Tím zpěvem, jsem se zklidnila, dostala se víc k sobě. Zklidnila se i moje holčička.

Stále mám k domorodým ženám respekt, stále mě přitahují obrázky kojících matek a jejich úsměv. Pochopila jsem ale, že nejsem horší, když moje děti nezažily, jaké je to usínat přisáté k prsu. Že moje cesta k dětem byla jiná, ale že jsem jí našla. Nejen skrze zpěv.  Pochopila jsem, že není až tak důležité, jestli dáváte svému dítěti mléko z prsu nebo mléko z flašky, ale jak mu ho dáváte. V náručí a s láskou?

Ono to pak cítí. Cítí, že je milované.

A přeju to i vám! Když se trochu ztišíte, jistě uslyšíte píseň svých dětí, píseň lásky.

Milé ženy, chci, aby jste věděli, že jste dobré mámy, ať kojíte, či ne!

Láska totiž vyzařuje z vašich otevřených srdcí.

 

 

Petra Bartošová
Oleje, vůně a výroba svíček jsou mojí vášní, stejně jako léčivé dotyky, které se staly součástí mého  života. Pomáhám maminkách, které nemůžou z jakéhokoliv důvodu kojit, najít řešení, jak se sblížit a spojit se, se svým dítětem. Poskytuji jim duševní podporu a vedu je k nalezení jejich síly. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.